Výlet Leskové 2001

Všichni, kteří byli na výletě
Všichni, kteří se zúčastnili kromě Štěpána - fotograf.
>větší foto<

BESKYDSKÁ ANABÁZE

Čtvrtek 7.6. začal pěkně - FB, JM, ŠM a HR s JP úderem osmé hodiny ranní zasedli k malému předvýletnímu soustředění u Hanáků. Odjezd byl naplánován na 9:48, takže byla spousta času. Kolem deváté jsme ukončili soustředění a šli jsme zařídit ještě nějaké administrativní záležitosti…

Cesta vlakem byla poněkud unavující, avšak dala se zvládnout. Někteří z nás si četli denní tisk, někteří poslouchali hudbu, jiní zase popíjeli, nebo se oddávali družnému rozhovoru.

České dráhy opět nezklamaly – zpoždění vlaků nám zkrátilo přestávky, během kterých jsme měli čekat na následující spoj, takže jsme nikde dlouho nečekali (přesedali jsme dvakrát). Ze Vsetína jsme se rychlovlakem, zvaným lidově kačena, řítili k našemu cíli – Velkým Karlovicím. Krajina nám doslova šla kolem oken. Po zhruba čtyřech hodinách strastiplné jízdy vlakem jsme dorazili do Karlovic. Naše cesta ovšem ještě konec neměla. Čekal nás pětikilometrový pochod do Leskového, kde jsme měli být ubytováni. Línější z nás se snažili rozpomenout na všemožné nemoci, kterými trpí a které by jim pochod znemožnily a museli by tak využít autobusové dopravy. Naše vedení (Ivo Urbánek a Jiří Hladiš) veškeré podobné pokusy o vzpouru včas zažehnaly a museli pochodovat všichni. Většina z nás měla zavazadla nepoměrně velká k tomu, že jsme měli být na výletě pouze dvě noci.

Zhruba na druhém kilometru jsme si udělali menší přestávku u nějaké restaurace se samoobsluhou. Únava rostla, ruce se pod tíhou zavazadel protahovaly až k zemi a četnost nadávek se zvyšovala geometrickou řadou. I zoufalý pokus o přerušení fyzicky náročného pochodu, kvůli pětisetmetrové nadmořské výšce, způsobující údajné respirační potíže, zůstal u profesorů bez odezvy. Během cesty padly za obět´ naší žízni zhruba dva litry teplého zlatavého moku. Za hodinu jsme byli na místě určení.

Ohromeni mírou luxusu, který nás na chatkách čekal, jsme se ubytovali a okamžitě se začali posilňovat (jenom někteří kluci)… Pak vida na plácku před chatkami čutající si čtrnáctileté hochy, vyzval je JM na trapný a nerovný fotbalový match. Vyzyvatel zde uplatnil svou vytříbenou techniku a patřičně se vytáhl před spolužačkami našich soupeřů, kteří vyloženě bojovali proti větrným mlýnům (prostě sme je pokludili-pozn.aut.).

Snad by bylo ještě dobré zmínit se o našem rozmístění na chatkách – holky měli jednu chatku celou pro sebe, plus dvě museli být na chatce s profesory (vyšlo to na HR a PV) a kluci měli jednu chatku sami pro sebe. Opravdu nezvyklé bylo umístění JZ, který věru netradičně sdílel pokoj s FB, TI a JM – zasvěcenému čtenáři to jistě vrtá hlavou.

Po vydařeném fotbálku jsme se jali opět posilňovat (někteří plícemi). Čas do večeře v 18:30 si každý krátil po svém – hrál se volejbal, pinec, bago, sedělo se na pokojích, poslouchala hudba…

Jídlo bylo nad očekávání chutné po celo dobu našeho pobytu. Po večeři začal MCh organizovat tancovačku v jídelně.

Zpočátku se účastnilo něco kolem deseti lidí, avšak později se počet ustálil na třech, případně čtyřech, osobách. Důvodem zřejmě bylo to, že se neustále na všech frontách posilňovalo a účast z holčičí chatky byla vyloženě mizerná! Nějak na to nebyla nálada. Ve 23:00 jsme to pro nedostatek důkazů rozpustili. V tu dobu spalo už několik děvčat a taky OD, který byl hodně unavený po cestě.

Pak se to ovšem rozjelo – kokos byl, jako nádoba na tekutiny, plně vytížen. Všichni jsme spočinuli v družném rozhovoru nebo rvačce. Pak někdy kolem 23:30 padl ze strany JM návrh, že by jsme se mohli vydat vyrušit ony výše zmíněné čtrnáctky. Šli JM a ŠM. Vzhledem k tomu, že jsme měli již po večerce, měl tento výlet i jistý nádech dobrodružství. Avšak pod okny cílové chatky se nechat chytit a pokárat – to není příliš profesionální. Zase jsme zkysli na pokoji JZ. Vzápětí se (naprosto nevědomky) nechal AP slyšet mluvit velmi nevybíravými výrazy před zraky(sluchy) prof. Hladiše, který si to zřejmě zle vyložil, protože se mezi onou snůškou sprostých slov objevilo i jeho jméno, a tak nás definitivně usměrnil na naše lože. Čekal nás náročný druhý den. S usínáním neměl problém snad nikdo.

V pátek po snídani bylo až do 11:00 naplánováno osobní volno a v 11:00 jsme měli vyrazit na túru na Třeštík. Do 11:00 se různě sportovalo, hrál se tenis, volejbal popř. stolní tenis. S blížící se jedenáctou hodinou ranní bylo většině lidí čím dál hůř. Opět se zvedla vlna nevole proti túře, avšak měla krátkého trvání. Kromě PV jsme šli všichni.

Po asi šestikilometrovém výšlapu jsme došli na Třeštík, kde jsme zhruba 1,5 hodiny strávili v místní restauraci s velmi briskní obsluhou. Pak padl návrh podívat se na nedalekou rozhlednu, ke které by se ovšem muselo jít ještě kus do kopce. Většina odmítala další fyzickou námahu, a tak se oddělila pouze menší skupinka čítající KB, TJ, IK, ZŘ, AS, JT, VV, OD, ŠM, VT, TR a JZ, kteří byli ochotni se na onu rozhlednu podívat. Našemu vedení se s námi taky moc nechtělo, a tím udělali zásadní chybu – pustili nás samotné s tím, že oni půjdou napřed a počkají nás na jednom rozcestí. Rozhled z rozhledny byl věru fascinující – uzřeli jsme dokonce i Západní Tatry. Po cestě z rozhledny se začala plánovat neplánovaná zastávka v nejbližší restauraci, ze které nakonec sešlo. Chtěli jsme, aby na nás dlouho nečekali (toto přání by se díky následujícímu vývoji mohlo jevit jako směšné). Asi po jednom kilometru jsme narazili na rozcestí, kde se značení stezky rozdělovalo na dvě – na cyklistické a na turistické. Naše instinkty veleli jít z kopce dolů po cyklistické, ale třídní myslitel a skaut JZ zavelel:“Měli by jsme jít po turistické“ (ještě teď smekám před jeho orientačními schopnostmi - pozn.aut.). To byla zásadní chyba, JZ nás tak odsoudil k dalším třem hodinám pochodu a nespočtu kilometrů navíc. Zhruba tři kilometry jsme šli do stále prudšího kopce, což se nám, vzhledem k tomu, že naše chaty byly v údolí, příliš nezdálo. Došli jsme na podivný kopec s mohutnou rourou na vrcholu a v ní našli nehorázný bordel (- památka po turistech). Kolemjdoucího páru jsme se dotázali na cestu, a ti nám potvrdili, že jdeme asi dobře (taky byli zřejmě mimo- pozn.aut.). Pak nás čekala cesta z kopce dolů a po hřebeni. Asi po hodině jsme začali s jistotou pochybovat o správnosti naší cesty. Chyba však byla nevratná a utěšovali jsme se tvrzením, že přece někam dojít musíme. Na nejbližší odbočce jsme se dali z kopce dolů. To už byla volba správná, protože jít stále po dříve zvolené červené značce, to už bychom se dostali opravdu do p….. Po dalších asi pěti kilometrech jsme uviděli zřejmě obývanou budovu a před ní autobusovou zastávku s jízdním řádem. JZ přes veškerou snahu nezjistil naši přesnou polohu, ale teď už rozumně určil kurs naší další cesty - směrem dolů po silnici. Nacházeli jsme se v obci Miloňov. Po chvíli jsme uzřeli siluetu muže tlačícího kolo. Podle vzezření vypadal na pracovníka místního dřevařského závodu, jenž patřičným způsobem oslavil konec šichty. Otázali jsme se jej tedy, kde že se právě nacházíme a kudy tudy nejrychleji k hotelu Galík, u nějž byly naše chatky. Bodrý domorodec se, opíraje se o kolo, cynicky pousmál a naznačil něco v tom smyslu, že jsme ztraceni. Zamumlal, že je to zhruba dvanáct kilometrů přes kopec, na jehož úpatí jsme se právě nacházeli a šel. O kus dál jsme narazili na ceduli s turistickými značkami, která nesla název Miloňov – střed. V tuto chvíli se nám dovolal prof.Urbánek a nasměroval nás správným směrem „domů“. Došli jsme do Karlovic a pokrčovali stejnou cestou jako ve čtvrtek od nádraží. Ještě jsme však stačili uspořádat malou občerstvovací přestávku v příjemné restauraci u cesty. Do Leskového jsme došli zhruba v 18:00.

Následoval pohovor s profesory a potom jsme plni dojmů z uplynulého dne zasedli k zasloužené večeři.

Poté přišla na řadu příprava dřeva na táborák, která spočívala v poražení nejstatnějšího smrku v lese (slanečkem - pozn.aut.) a jeho dopravení do tábora. Kmen smrku nám velmi ochotně nařezal motorovou pilou na menší špalky místní správce (mimochodem velmi sympatický pán – pozn.aut.), čímž nám usnadnil práci. Volnou chvíli před tím než se rozhořel oheň, trávili někteří hraním volejbalu, stolního tenisu nebo pouhým posedáváním.

Pak jsme si opekli a pozřeli předem objednané špekáčky a těžiště zábavy se přesunulo na pokoje. Pohyb osob z pokoje na pokoj byl naprosto nekoordinovaný a nekontrolovatelný, takže jen jednoduše – někteří se vrhli na zbytky ethanolových směsí a navzájem si je pochvalovali, jiní zase odháněli kouřem nepříjemný bodavý hmyz či jen tak posedávali a tlachali. Nejmenované osobě se udělalo šoufl z pozřeného špekáčku a musel se ho zbavit. Vzhledem k míře unavenosti to zabalil kolem 23:00. Z doslechu pak ví pouze to, že zábava se táhla do časných ranních hodin, v nichž nás také opustil JZ, který musel na skautské závody.

Po probuzení ona osoba polkla dva ibuprofeny a se zájmem sledovala vyvíjející se situaci. JM byl v 8:00 „připraven“ na odjezd se svými rodiči, kteří jej měli dopravit na fotbalové utkání. Jeho start v zápase jsme neviděli příliš růžově, protože nepředváděl příliš koordinované pohyby. Ale opak byl pravdou – vstřelil dvě branky a další zařídil. (neuvěřitelné!).

To my jsme v 11:00 odjížděli rychlovlakem z Karlovic do Vsetína. Pár jedinců nosilo za krkem mohutnou opici, protože ji ráno už nebilo čím zahnat. Cesta zpátky proběhla podle stejného scénáře jako cesta tam…

V Uh.Brodu jsme byli v 14:00. Rozloučili jsme se a šli si po svých... :-)

P.S.1.: Na našem výletě zaznamenal prudký rozvoj nový umělecký styl zvaný neperspektivismus, který zasahuje snad do všech oblastí lidské činnosti. Architektonický manifest bude zveřejněn co nejdříve a další se chystají!

P.S.2.: Vlasta chyběl.

-ist-

Výlet v obrazech

Klikněte buď na fotku, nebo na odkaz, který zobrazí velké fotky dané části v novém okně.